Nehoda

14. dubna 2011 v 21:33 | ♥Perverzák Laníííííí xD ♥
Zase mě políbila můza.Je to jenom takový chvilkový nápad,ale to byla povídka Vždycky to tak bylo taky xD Prostě jako by se mi nad hlavou rozesvítila žárovička a já se stala strojem na povídky xD Musela jsem jí tedy v rychlosti napsat,protože kdybych to neudělala ,zachvíli mě ten nápad opustí.Možná jsem ještě dneska říkala,že to na mě nejde,ale nějak to prostě přišlo :D Tak směle dotoho.Mám z toho takové smíšené pocity,ale tak snad se zalíbí :) Nic moc pro slabé nátury,ale omezení to nemá x) jinak .. je to lehce krvák :D .. co lehce :D víc :D
Pár: Sasu/Naru (kdo by to do mě řekl ? xD )
Zajímavosti: střídají se zde pohledy obou mladíků ... (tady spíše už mužů xD)
mimochodem ... není tam Yaoi ... takže promiňte xD .. jinak krvák :D
PS:snad poznáte ty rozdíly ve střídání =) nechtělo se mi to psát ,ale udělala jsem to snad jasný xD
PFS (poslední faktická zpráva - to je s neřešte :D -) : Prosila bych o pár komentářů .. dělám se s tou povídkou půl roku,tak prosííííím


.Byl jsem pilot jen chvíli,ale už jsem měl jméno.Znali mě skoro všichni v mé branži a se všemi jsem si rozuměl.Na všechny jsem byl milý.Jenže jeden let mi měl změnit život.


Zrovna jsem nastoupil do velkého,osobního letadla.Připravoval jsem ho na let.Zkoušel připojení k hlavní věži a pohodlně jsem se usazoval.poprosil jsem letušku Ino,aby mi donesla na probuzení pořádně silné kafe.Né, že bych nebyl vzhůru,ale jistota je jistota.Podíval jsem se na nebe ,které bylo zatažené hustými,skoro černými mraky.

,,To nevypadá dobře,"prohodil jsem ke svého spolupilotovi Kibovi.

,,Bude bouřka,"odpověděl a připoutal se ve svém křesle.

,,A pořádná,"přikývnul jsem a také se připoutal.

Ino mi přinesla kafe a oznámila,že můžeme odletět.Poděkoval jsem jí s úsměvem a nahodil motory.Letadlo pode mnou začalo příjemně vrnět a já jsem se spokojeným úsměvem na rtech rozjel na ranvej.


~~~~~~~~

Jsem mladý,ale přesto jsem již vlastnil úspěšnou firmu,která mi vydělávala hodně peněz.Byl jsem chladný a nekompromisní šéf a neměl jsem přátele,kromě jediného a to Gaary.Byl to můj nejlepší přítel a shodou okolností i bývalý milenec.V den,kdy jsem se rozhodl letět na konferenci do Sydney se mi měl změnit život od základů.


Právě jsem stál ve frontě k holce,která si zkontrolovala naše letenky a pak nás pustila do dveří.Prošli okolo mě dvě letušky a sotva si mě všimly začaly si cosi šeptat do ucha.Za nimi šli dva piloti.Jeden měl blond vlasy a zářivě modré oči a druhý byl tuctový hnědovlásek.Naprosto mě nezajímali.Tedy do té doby než jsem zmerčil ,že jdou do stejného letu,kterým jsem letěl.Musel jsem si prohlédnout lidi,kterým svěřuju svůj život.Za tu dobu co sem na živu jsem svěřil svůj život jenom pár lidem.Mé matce - samozřejmě,Gaarovi,řidičovi mé limuzíny a svému bratrovi,ale tomu jsem se co nejvíce vyhýbal.Než jsem si je ale stihl pořádně prohlédnout zmizeli za rohem uličky,která vedla do obrovského letadla.Nějaká paní mi zkontrolovala letenku a potom jsem se, jen s příručním zavazadlem ,dostal do letadla.Seděl jsem v první třídě nejblíže u kabiny pilotů.Schválně jsem si toto místo vyžádal.Slyšel jsem tady věci,které si říkali a všechno co se tam dělo a já potřeboval přehled.Nechtěl jsem být moc vlezlý do poslouchání a tak jsem si vrazil do uší sluchátka a poslouchal jsem hudbu.Zapnulo se světlo,které nás upozorňovalo na pásy a tak jsem si ho zapnul.Letuška přeříkala takové ty kydy,kde co najdeme a pak jsem si vyndal sluchátka.V reproduktoru to malinko zapraskalo a pak se ozval překrásný,zvonivý hlas našeho hlavního pilota.

,,Vítám vás, cestující, na palubě zaoceánského letu z Tokya do Sydney.Let by měl trvat zhruba 5-7 hodin.Doufám,že se vám náš let bude líbit a děkujeme,že využíváte naše služby,"domluvil já si zase vrazil sluchátka do uší.Objednal jsem si jídlo a šampaňské k tomu.


~~~~~~~~


Let již trval dvě a půl hodiny.Dostali jsme se do velice silné bouřky a odhadoval jsem,že se nacházíme někde nad nejzápadnějším kouskem Tichého oceánu.Silný vítr trhal s letadlem jako s kouskem papíru a já se obával nejhoršího.Viděli jsme s Kibou sotva deset metrů před špičku letadla a letěli jsme pomalu.Radši mít zpoždění,než nečekanou nehodu.Zrovna jsem si při jednom z nejhorších trhnutí zapínal pás,když Kiba vykřiknul.Okamžitě jsem se podíval co se stalo.Naproti nám letělo obrovské letadlo.Stočil jsem náš let co nejvíce doleva,ale nevyhnuli jsme se úplně.Cizí letadlo narazilo do levého boku svým tvrdým křídlem a roztříštilo okno v naší pilotní kabině.Okamžitě jsem si nasadil kyslíkovou masku,ale letadlo nepřestalo trhat levou stranu na cucky.Slyšel jsem jekot,jak se křídlo prodíralo trupem letadla.Pak jsme začali ztrácet výšku.Pokoušel jsem se sestup zmírnit,ale bylo mi jasné,že to není možné.Letadlo bylo neovladatelné.

,,May day!May Day!Narazilo do nás letadlo.Tady let 756 jsme vzdálení dvě a půl hodiny od Tokya směr Sydney .Narazilo do nás letadlo!"začal jsem hlásit do mikrofonu,ale nic ne neozývalo.Vzdal jsem to,odepnul jsem pásy a přidržoval se věcí okolo.Nesměl jsem vyletět podtlakem ven.Kiba na vedlejším sedadle byl mrtvý.Měl rozdrcenou lebku,jak do nás narazilo křídlo.Nemohl jsem se na to díval.Vyrazil jsem dveřmi do malinké chodbičky mezi záchody.Všichni křičeli a snažili se udržet na místě.Otevřel jsem skříňku u letušek v odpočívárně a vytáhnul si pro sebe plovací vestu a člun,který byl ještě vyfouklý.Potom jsem napral do velikánské tašky spousty jídla.Misli tyčinky,sušené maso a vůbec skoro všechno balené co jsem tam našel.Taška po chviličce praskala ve švech.Vběhnul jsem do prostoru první třídy a rozhlížel se dokola.Bylo ticho.Kdyby jsem neslyšel,jak letadlo padá a kdyby se mě vzduch nepokoušel vytrhnout ven připadalo by mi to,jako bychom ještě nevzlétli.Jen na sedadle hned po pravé straně seděl muž.Měl černé havraní vlasy a hlavu měl padlou na stranu.Měl na sobě dýchací masku,ale nevypadalo to,že by žil.Přistoupil jsem k němu a zkontroloval jeho životní funkce.Dýchal a měl i tep.Odepnul jsem mu pás a vzal ho do náručí i s nafukovacím člunem a šel jsem dál.Celá první třídy byla mrtvá.Zkontroloval jsem všechny.Opravdu!Levá strana byla prázdná nebo tam leželi lidi s rozbitou lebkou nebo bez hlavy.Všude jsem cítil pach krve a děkoval bohu aspoň za tohohle jednoho živého člověka.Obrovskou rozpáranou dírou v trupu jsem zpozoroval,že se nacházíme už jen pár set metrů nad hladinou oceánu.Nafukovaní člun byl pro deset lidí a měl stříšku na polovině své délky.Byl praktický a právě to jsem potřeboval.Našel jsem veliký,tlustý provaz a přivázal jsem se i s tím člověkem k letadlu a pak jsem vylezl ven.Stál jsem na křídlu letadla a v náručí jsem svíral toho muže.V levé ruce jsem ještě navíc svíral nůž , v pravé nafukovací člun a tu tašku s jídlem.Byli jsme už jen kousek nad hladinou.V rychlosti jsem se pomodlil "Otče náš" a pak jsem napustil člun a odříznul se od letadla.Odskočil jsem i s mužem,člunem a i s nožem co nejdál z kraje křídla a skočil jsem do člunu.Byl obrovský a tak jsem toho chlapa položil pod stříšku,složil zasouvací nůž a hodil veškeré zásoby jídla,které jsem měl vedle muže.Pak jsem si sundal boty i kalhoty a začal máchat nohama jako pohonem.Musel jsem se dostat od letadla co nejdál.To kvůli výrům,které se můžou vytvořit. V dálce jsem viděl letadlo,které vypadalo malé jako auto. Svalil jsem se unavený s morkýma nohama do velikánského člunu.Sundal jsem si kyslíkovou masku,na kterou jsem v tom spěchu zapomněl a sundal jsem jí i tomu muži.Konečně jsem měl možnost si ho prohlédnout.Nad námi bylo temné nebe a pršelo a tak jsem si zalezl pod střechu.Díval jsem se v tom šeru na tu nejkrásnější osobu na světě.Světlá alabastrová kůže kontrastovala s černými havraními vlasy.Měl i krásný obličej.Plné,růžové rty a ani né malý,ani né velký nos.Takový akorát,ale něco mi k tomu chybělo a byli to právě jeho oči.Muž se rozkašlal a pohnul se.Pomohl jsem mu posadit se a když mě probodl uhrančivým,hlubokým a tolik černým pohledem měl jsem pocit,že omdlím.

,,Kde to jsem?"zeptal se mě a podmanivost jeho hlasu mě zžírala.

,,Spadli jsme-"

,,To vím,ale kde to sakra jsem?"zeptal se znova a ve mě to začalo vřít.

Je nesnesitelně arogantní a myslí si,že je něco víc než obyčejní lidé.

,,Nech mě domluvit!Spadli jsme a já tě zachránil.Teď jsme na člunu,který byl v letadle.Na širém moři,sami.Takže pokud se nechceš zbláznit,musíme spolu vycházet a nějak se dostat na nějakou pevninu,"zvýšil jsem na něj hlas a skoro to vypadalo,jako by se mě zalekl.


~~~~~~~~


Seděl jsem na zadku,na gumovým člunu se svým blonďatým pilotem a plavali jsme někdy na širém oceánu scela sami,bez zásob,bez vody.To nebyli hezké vyhlídky.

,,Jo mimochodem.Vzal jsem z letadla dost zásob pro dvě osoby tak na šest dní.Jsou tam lahve vody a nějaký ty musli tyčinky,sušené maso a další věci,které jsou vakuované.Takže s tím šetři.Jinak tohle je člun pro deset lidí,je dost velký,takže máme dost prostoru.Myslím,že budeš spokojenej,"spustil a rovnou přešel do tykání.

Překvapilo mě,jak dobře se zachoval.Přece jenom od člověka ,který vypadá jako né zrovna chytrý,to bylo hodně dobré.Přikývnul jsem,jako že rozumím a otočil svůj pohled na oceán.Pršelo.Co pršelo,lilo.Loďka, nebo jestli chcete tak člun,se začal naplňovat vodou.Vstali jsme i s pilotem,mimochodem připomeňte mi,že se ho musím zeptat na jméno,a začali jsme vyklápět vodu ven.Sotva jsme to udělali začal se člun plnit znova.Sysifovská práce.Sakra!Zalezl jsem pod střechu,ale onen blonďatý pilot dále zkoumal cosi venku.Pak sebou střecha trochu škubla a vysunula se další její část,která se přetáhnula přes druhou polovinu člunu.Vyjeveně jsem se na to díval.To mysleli i na bouřku?Sakra vymakaný.Zaháknul stříšku a se spokojeným výrazem se uvelebil na druhém konci našeho soukromého prostoru.

,,Udržuj si odstup!"zasyčel jsem a odtáhnul se.

,,Nech toho!Pokud budeš tahle daleko za chvíli nám bude zima!Musíme se držet u sebe,abychom si zanechali teplo,"pronesl.

Ten snad zblajznul pravidla,ne?Taky to mohlo být výcvikem,kterým prošel než měl tu možnost stát se pilotem.Jo asi jo.Tím to bylo.Rezignovaně jsem přikývnul a přisunul jsem se blíž k němu.Seděli jsme blízko sebe a bylo poznat,že je hned tepleji.Přes to všechno se můj blonďatý - a mám pocit,že jsem se ještě nezmínil,jak roztomile a sladce vypadá - třásl zimou.Měl promočené oblečení ,stejně jako já,ale já jsem nás nezachraňoval z padajícího letadla.Cítil jsem,jak se mi zavírají oči.Byl jsem unavený.Sotva jsem zavřel oči,ucítil jsem,jak se mi něco svezlo do náruče.Ze začátku jsem vnímal jen to,že to něco do mých rukou přesně pasovalo.Snad,že to je část mě,ale když jsem pomalu otevřel oči spatřil jsem tělíčko blonďatého pilota v mém náručí.Mé ruce ho instinktivně držely a jeho vlasy mě šimraly na hrudi pod rozepnutou košilí.Tvář uvolněnou spánkem měl tak krásnou,skoro až andělskou.Když jsem si ho teď pořádně prohlížel uchvátila mě jeho dokonalost.Tak krásný obličej jsem ještě nikdy neviděl.Jeho neposedné blonďaté vlasy jen doplňovaly to andělské vzezření.Chyběly už jen ty krásné modré oči,které jsem uviděl sotva jsem se probudil na tomhle člunu.Byly tak zářivé,plné života a odhodlání,snahy a síly věřit,byly okouzlující a já jsem se v nich od prvního momentu utápěl.Jsem si teď naprosto jistý,že bych se v nich dokázal otápět celý život,že bych ho takhle chtěl držet po zbytek života a když teď nebylo jisté kolik života nám ještě zbývalo,tím víc jsem ho chtěl mít u sebe.A taky mi začalo být tepleji.Přitisknul jsem si ho na sebe ještě víc,zjišťujíc co vlastně cítím k člověku,u kterého neznám ani jméno a znám ho sotva hodinu? Nebo dvě? To netuším,ale jsem odhodlaný ho chránit,za cenu vlastního života.Poprvé za svůj krátký život jsem si uvědomil,že láska opravdu existuje a že je možná i za pár minut.A já Uchiha Sasuke,ten o kterém se říká,že nemá city,se právě zamiloval do pilota.Ale kde pak.On není pilot,on je anděl,který spadl na zem.On je čistota sama.Můj blonďatý pilot se zavrtěl na klidně a natisknul se k mě blíž.Spokojeně jsem si povzdychnul,pousmál jsem se ,nakonec jsem zavřel oči a nechal se unášet houpáním rozbouřeného moře a spokojeným andělem v mém náručí.

~~~~~~~~

Když jsem procitnul bylo mi překvapivé teplo.Vyvalil jsem oči,když mi došlo ,že to teplo sálá z těla,ke kterému se tisknu a z rukou,které si mě tisknou blíže a tím více jsem byl překvapený,že jsem se v tom objetí cítil bezpečně,klidně a vydržel bych v něm i po zbytek života.Zvedl jsem své oči a zadíval se na bledou tvář orámovanou havraními vlasy,která byla uvolněná spánkem.Vypadal jako nádherná socha.Stejně bílá a stejně dokonalá.Přesto jsem se zavrtěl a s pocitem sklamání jsem se vykroutil z jeho teplého objetí.Zjistil jsem,že déšť už utichl - neozývalo se žádné bubnování dešťových kapek na stříšku našeho plovoucího obydlí.Stáhl jsem tedy střechu na polovinu a rozhlédnul jsem se.Na obzoru se začínaly objevovat první paprsky slunce a i když byl vzduch stále studený,začínal se pomalu rozehřívat.Ten překrásný černovlásek ze sebe vydal cosi nesrozumitelného,snad protivné zabručení z probuzení,a otevřel ty hluboké,tmavé a neobyčejně černé oči.Zdálo se mi to nemožné,ale ty oči snad byly černější než jeho ebenové vlasy.Naše pohledy se střetly.Ten jeho - ospalý,chladný a zkoumavý a ten můj - vystrašený,rozechvělý a beznadějný.A tím pohledem do mne jakoby vléval tu jeho sebejistotu,sílu a tak nějak zvláštně mě tím držel ,to je trochu vtipné, nad vodou.Vždyť neznám ani jeho jméno!Je to absurdní.Odtrhnul jsem pohled a stočil ho zpátky na vycházející slunce.

,,Jak se vlastně jmenuješ?"zeptal jsem se a přešel rovnou na tykání.

,,Sasuke Uchiha,"odpověděl.

No jasně,tohohle ledovýho týpka u nás byly plný billbordy,že já debil jsem ho nepoznal.Slavný, mladý vedoucí firmy,která prosperuje nejlépe na japonském trhu.No to teda potěš koště.To už jsem mohl skončit v loďce v ledovcem,ale co jsem čekal?Že já,se kterým se zná sotva chviličku,by ho mohl zaujmout?Je on vůbec na kluky?ÁÁÁÁáá to mě deptá!

,,Ty se menuješ jak?"zaznělo zpoza mých zad a překvapivě v tom byl i ždibíček zájmu.

,,Uzumaki Naruto,dattebayo,"řekl jsem a dodal si jen tak pro sebe svou oblíbenou hlášku z mládí. Tak nějak zvláštně se na mě podíval,ale nekomentoval to.Slunce mezitím již vystoupalo nad obzor a zalilo moře svou zlatavou září.Vzduch se začal oteplovat a důsledkem toho bylo v okolí za pár minut nesnesitelné vedro. ,,Zalez pod střechu,já jí zavřu.Nesmíme se vystatovat slunci,protože bychom pak mohli dostat větší žízeň,"oznámil jsem Sasukemu a donutil ho zalést pod malou stříšku našeho stejně malého obydlí.Přetáhnul jsem přes druhou polovinu střechu a uvelebil jsem se v příjemném stínku.Povzdechnul jsem si ... bylo mi tady -jak je to možné? - celkem dobře.Bylo to snad přítomností toho oklouzlujícího člověka?Každou chvíli ,strávenou mlčením ,jsem přemýšlel o něm.Bylo to zvláštní.Takový ledovec,jak může být taková tichá socha tak přitažlivá?Jak se mi mohla dostat po pár chvilkách v malé loďce pod kůži?Měl jsem chuť si pěkně zakřičet.Řvát až bych si vyřval hlasivky.Zbavil bych se svých pocitů,ne úplně - samozřemě - ,ale aspoň bych se uklidnil.V tom se člun pohnul a zhoupnul na vlnách.Překvapeně jsem otevřel doposud zavřené oči.Setkal jsem se s tmavým onyxivým pohledem,který se vpíjel do toho mého.Přeběhl mi z toho po zádech příjemný mrazít - po tomhle jsem měl sto chutí si dát pár facek.

,,Přitahuješ mě Naruto,jsi zajímavý.Nečekal bych,že na první pohled ňouma jako ty bude znát tolik důležitých věcí.Překvapil si mě a přitahuješ mě ještě víc,"zašeptal mi do ucha.

Cítil jsem na zátylku jeho horký dech a naskočila mi husina.Sakra Naruto,Ty jelimane,nenech se jím svádět!!Jo,na takovýhle řeči bylo pozdě.Ani jsem se nenadál a už se po mě Uchiha sápal.A co jsem udělal?No přece,jako správný debil,jsem mu to oplatil.Naruto,ty seš debil.Když se ode mě odlepil měl jsem sto chutí mu jednu vrazit. Tak jsem se od něj jenom odsunul stranou.

,,Neunikneš mi,Naruto,tady není kam uniknout,"ozval se s ledovým úsměvem a já se skutečným zděšením přijal fakt,že má pravdu.


~~~~~~~~


Hrozně me bavilo sledovat to Narutovo chabé utíkání před dotyky,kterými jsem ho obdarovával.Jeho ústa chutnala sladce,jeho kůže byla hladká a jemná jako samet.Naruto byl dokonalý prototyp překrásného ukeho.Přesně pro mě.Přesto,pod tou slupkou byl i kousek náklonosti a obdivu.Obdiv možná právě proto,že se tak urputně bránil, i když jsem ho jasně přitahoval.K té náklonosti.Upřímně netuším,kde se ta mrcha vzala.Jediné co jsem vždy cítil bylo pohrdání,nenávist,lhostejnost,nuda,občas touha a chtíč,ale tyhle pocity byly nové a pro mě tolik překvapivé.Naruto byl roztomilý.Od pohledu ještě dítě,přesto už byl dávno dospělý.Nechal jsem nahánění a už jsem ho jenom s pokřiveným pohledem pozoroval.Ticho vydrželo jenom chvíli.My dva - jak jsem zjistil - jsme byli úplně jiní.Jako den a noc,černá a bílá,vlk a ovce.Možná právě proto jsme se pořád hašteřili.Neměl šanci nademnou v těch slovníchhříčkách vyhrál.Cítil jsem díky tomu jistou spokojenost.


Bylo to možná pátý den,kdy jsme se nacházeli na loď ce.Jedli jsme a pili po skrovnu a na záchod jsme chodili do moře.Vždycky jsme slezli ze člunu.Naruto říkal,že neví přesně kde se nacházíme a že blízko nás prý - když jsme byli v letadle zapamatoval si přibližnou plohu - má být kus moře,kde se vyskytují žraloci.Jenomže člověk,který je zoufalý prostě do tý vody vleze,aby si ulevil.Za těch pět dní sme k sobě byli mnohem blíž než na začátku.Možná kvůli zimě,která panovala přes noc a mi se k sobě tiskli,možná kvůli omezenému prostoru a zákonu uzavřených prostor - dva spolu zavření se do sebe zblázní - a možná to bylo proto,že jsme se k sobě prostě hodili.Jing a jang jsou přece taky jedno,ne?Teď jsme se nezávazně bavili,no bavili,spíše špičkovali.Stali se z nás ,do jisté míry, přátelé a pak,včera, mnohem víc.Z mé strany je to rozporuplné,ale jasně vidím,že z té jeho je to láska.Byl jsem zvyklý na to,že mě lidé milovali,ale u tohohle blonďáčka mě to tak nějak zvláště uspokojovalo, a že on uměl uspokojit po všech stránkách.Zhluboka jsem si povzdechnul a sjel Naruta pohledem.Měl hlavu opřenou o moje pravé rameno a seděl mi na klíně.Spadla na mě ta strará známá něha,kterou jsem začal pociťovat v posledních dnech.Už mi nevadila,teď už mi připadala přirozená,vůči němu určitě.S ním bylo všechno normální.

,,Musím jít na záchod,"ozval se a vykroutil se mi z náručí.

Pohladil jsem ho po jeho sametových vlasech.Naruto odsunul jednu polovinu loďky a skočil do vody.Díval jsem se na něj a znova mě přepadly nemravné myšleny.Musel jsem se pousmát,když se něco stalo.Naruto vtřeštil svoje překrásné pomněnkové oči a a otevřel ústa v němém údivu.Přiskočil jsem k němu blíž a teprve teď jsem uviděl,co se vlastně stalo.Z pod Naruta se vyvlila krev.

,,Sasuke,pomoc,"zašeptal Naruto a jeho slova byla protkána zoufalstvím a bolestí.

Jenomže byl příliš daleko od lodi.Voda se zvýřila a já uviděl to monstrul,které zranilo mého blonďáčka.Žralok,mohl mít tak 4 metry vyplaval nad hlavinu a vrhnul se na Naruta.V té chvíli se mi z hlavy vykouřilo naprosto všechno a já skočil do vody na svou láskou - ano,právě jsem si to přiznal.Naruto sebou mrskal,krve přibývalo.K mému zděšení nemá Naruto nohu.

,,NARUTO!"zakřičel jsem na něj,když se k němu hrozivou rychlostí přibližoval ten žalok.Kdyby nebyly moje líce zmáčené slanou vodou z moře,zkrápěly by je slané slzy.

,,Sasuke,"zasténal slabě Naruto,když jsem k němu doplaval.

Okolo něj byl velký kruh rudě obarvené vody.Naruto bojoval s bezvědomím,bojoval s bolestí,ale tohle nemůže člověk vydržet věčně.Žralok zaútočil znova.Kousnul mě do lýtka,urval mi ho až na kost.Myslel jsem,že bolestí omdlím,ale snažil jsem se -bezvýsledně- plavat s Narutem ke člunu.V hloubi duše jsem věděl,že by mu to nepomohlo,nic už mu nemohlo pomoct,ale snažil jsem se.Bláhově jsem doufal,že nás něco zachrání.Nezachránilo.Žralok útočil pořád dokola a pak jich na jednou v tom všem bublání ,máchání rukou,ploutví,částí nohou a paniky,bylo víc a víc.Krev je lákala a bylo jedno čí ta krev je.Moje i Narutova se míchala dohromady.Umírali jsme si v náručí se svými jmény na rtech.Stačilo jen říct jednoduché: ,,Sbohem,Naruto." ,,Sbohem,Sasuke."

Pak jsem zavřel oči.Cítil jsem bolest,strátu,paniku,ale mé tělo upadlo do bezvědomí.Nakonec byla jenom bezedná tma
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aisu Aisu | Web | 15. dubna 2011 v 8:42 | Reagovat

je to nádherný!! smutně nádherný!! ta povídka se ti moc povedla

2 Katrin de Montez Katrin de Montez | 18. dubna 2011 v 19:16 | Reagovat

O_O nemám slov.Jak jsem to četla, tak mi pusa padla až na zem, skvěle píšeš, fakt paráda. Už se těším na další. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.